Jeho díla:

Jeho díla jsou, byla a asi ještě nějakou dobu stále budou ctěna jak okultisty, tak hermetiky. Mezi jeho nejznámější díla patří učebnice astrologie, v které byl mimochodem také sběhlý.

Dalším dílem je trojdílný Ohnivý keř, který obsahuje mystickou nauku včetně popisu duševních cvičení. Původně napsal Weinfurter článek do časopisu, ale ačkoliv článek dosáhl velkého úspěchu mezi čtenáři, i na radu vydavatele časopisu byl vyzván, aby napsal o praktické mystice rovnou knihu. Tak se stalo, a to v roce 1923 a kniha vyšla u Zmatlíka, onoho vydavatele. Dílo je u nás v šesti oficiálních vydáních a bylo přeloženo do angličtiny, němčiny i francouzštiny, ne-li do mnohem více jazyků.

Myšlenkou Ohnivého keře je spojení s Bohem skrze vlastní nitro. Toho lze dosáhnout zklidněním mysli, tedy cestou totožnou s jógou, či cestou písmenkových cvičení. Myslím, že první cestu není nutno vysvětlovat, druhou však ano. Cesta písmenkových cvičení jsou kabalisticko-mantrická cvičení přejata od Kerninga. Cvičení jsou založena na tajemství síle Božího Slova. Krom toho Ohnivý keř rozebírá mystické stavy, která adepta magie provázejí, předkládá úryvky z děl mystiků, základy numerologie a tarotu, výklad karmy. Weinfurter čerpal od autorů, jako byl například Böhme, Kerning(Jan Křtitel Krebs), Molinos, Eckhardt, Kempenský a spoustu jiných.

 
Další knihou jsou Paměti okultisty, jejímž základem byly Weinfurterovy vzpomínky.

 
Krom svých známých děl byl Weinfurter činný i v pubertě. Od svých čtrnácti let psal básně, které však nikdy veřejně neprezentoval. Jistou náhodou se k nim dostal známý básník Jaroslav Vrchlický, který některé z nich otiskl v časopise Máj, jehož byl redaktorem. Vrchlický a Weinfurter se spřáteleli, a časem se z Weinfurtera stal tajemník Vrchlického.

Jak jsem však již poznamenala, Weinfurter byl hlavně, mezi jiným i překladatelem, čímž se i živil. Přeložil více než čtyři sta knih, přičemž v poznámce pod čarou často zmiňoval jiná díla, kde se čtenář doví více o problémech, jiných nejasnostech či pojmech, kterým by nerozuměl. Díla nejen překládal, ale i doplňoval o komentáře či zjednodušená vysvětlení. Tak mohli čtenáři porozumět, pro ně složité, Bhagavadgítě, díla od Kerninga, Böhmeho, Molinose, Kempenského či Eckhardta a mnoho dalších. Dále mohu zmínit díla jako Jak bádati ve spiritismu, Spiritismus a věda, Zázraky a jejich výklad okultními naukami, Nebezpečí okultismu nebo Sir Conan Doyle a spiritismus. Hermetickým vědám věnoval i další spisy, jako Učebnice magického myšlení, Magie v lásce, Odhalená magie, Tajné síly přírody a člověka či dvojdílná Astrologie. První Weifurterovou knihou z okultní oblasti byli Divy a kouzla indických fakírů. Oblíbený je Mystický slabikář, jedenáctidílná Bible ve světle mystiky, žalmech Davidových, Mystický sborník I. a II., Mystika všem, Nauka Bílé lóže anebo vynikající Cesta královská. Dále byl novinářem, např. ve Zmatlíkově Okultní a spiritualistické revue, a především ve svém vlastním časopise, Psyché.

Mystika a jiné směry magie přišly a byly u nás odhaleny rázem, najednou. I proto byl Weinfurter ,,uctíván“ i nenáviděn.

Časopis Psyché Weinfurter vydával šestnáct let, od roku 1924. Časopis nesl podtitul „Revue věnovaná mystice, okultismu a metapsychice“. Nejprve přispíval do časopisu Weinfurter jako jediný. Do časopisu ,,vkládal“ výňatky ze svých budoucích děl. Uváděl cvičení, která popisuje ve svých dalších dílech, a samozřejmě i úryvky z cizojazyčných děl, které přeložil(v češtině nebyly k sehnání). V časopise byla i listárna, upozornění na právě vycházející knihy, zprávy ze světa, zvláštní události, příběhy lidí s mimořádnými schopnostmi a samozřejmě, propagace jeho vlastních děl, jejichž recenze psali jeho nejvěrnější přátelé. Na závěr lze říci, že časopis byl úspěšný, ať už u obyčejných lidí, tak u mystiků a esoterických badatelů.

Nakonec byl spolek zakázán nacisty v roce 1940, stejně jako Weinfurterový časopis Psyché. Vliv na tomto měl Jiří Arvéd Smíchovský, nováček ve Weinfurterovém spolku, který se stal hned zpočátku velice významným členem. Díky Smíchovského znalostem ztratil Weinfurter obezřetnost a lehkovážně svěřil Smíchovskému jak své osobní, tak i záležitosti spolku. Weinfurter však nepočítal s tím, že nováček je tajný agent gestapa v přestrojení. Smíchovský se několikrát dostal do vězení. Byl to udavač, zapíral, přiznával a uplácel. Hrál na několik stran a podle toho, jak se mu to hodilo, stavil se k jedné z nich.

Weinfurter, i další členové spolku byli po udání vzati do vězení, knihovna spolku byla zabavena a spolek rozpuštěn. Weinfurter strávil ve vězení tři měsíce, byl fyzicky trápen a ponižován. Drhnul záchody a vězeňské chodby. Ve věku třiasedmdesáti let dostal zápal plic, se kterým byl propuštěn. Zde uvádím výpověď jeho ženy, v době, kdy se vrátil domů:

„Začal pak slábnout, takže jsem mu upravila lůžko v jeho pracovně, kde se nejraději zdržoval. Tam jsem si také dala ke spaní pohovku, abych byla nemocnému stále po ruce. Ale neztěžoval mi nikdy mou povinnost ošetřovati ho. Jeho nezměrná trpělivost byla mnohým jeho žákům vzorem a pomáhala jim poměrně klidně přecházeti přes všechna utrpení, kterých za vlády nacistů byl jen málokdo ušetřen. V jeho nemoci zjevila se mu Matka Boží a slíbila mu, že v březnu bude již svého utrpení zbaven.“

Karel Weinfurter zemřel dne 14. března 1942 v 15 hodin, na následky nachlazení ve vězení.

Co se však dělo dále po Weinfurterově smrti?

Už v roce 1945 svolala Božena, Weinfurterova žena do pracovny svého zesnulého přední pracovníky mystického hnutí, a i díky této události byl spolek na podzim tohoto roku obnoven. Předsedou se stal Otakar Čapek, který si Boženu vzal za ženu. Weinfurterovy knihy byly znovu vydávány a začal opět vycházet i časopis Psyché. Období rozvoje a znovuobrození Psyché a spolku však netrvalo dlouho. S příchodem komunismu v roce 1948 se vše změnilo. 

 
Psyché však byl obnoven i po roce 1990, spolu s časopisem spolku, který vychází i dnes, jako interní věstník spolku…

Co dalšího bychom mohli říci o Weinfurterovi?

Mimo jisté charisma, kterým oplýval, se nechtěl nikdy považovat za guru. Byl to vysoký muž, který na první pohled působil důvěryhodně a ctihodně. Měl však slabý hlas, čímž si vynucoval své posluchače k pozornému poslechu. V jeho dílech, ani v jeho projevech bychom rozhodně nenašli humor. Vždyť, dalo by se žertovat, když polem jeho zájmu bylo duchovno, mysticismus, kterému se věnoval celý svůj život?

Mimo mysticismus se věnoval sbírání a chytání hmyzu. Zajímal se také o hudbu,sám se učil hrát na příčnou flétnu. Mysticismus byl však jedinou cestou, které se věnoval celým svým bytím a celým svým srdcem. Proto napsal a nadiktoval své sekretářce, své ženě miliony a miliony slov. I proto byli jeho přednášky hojně navštěvovány. Dokázal člověka zaujmout a doslova si jeho pozornost omotat kolem prstu.

 
A na úplný závěr si dovolím převzít vystihující výňatek z jedné internetové stránky:

,,Karel Weinfurter bude už navždycky patřit k pionýrům novodobého poznávání duchovních nauk. Jako literát českému čtenáři zprostředkoval řadu neznámých či nedostupných děl, seznámil veřejnost s řadou duchovních osobností, a tajnými řády a společnostmi, odhaloval skrytý smysl jejich učení. Jako spiritista, okultista, člen několika řádů a nakonec horlivě pracující mystik poznal a na sobě vyzkoušel nebezpečí, která člověka na této cestě mohou potkat, podrobně je popsal a důrazně před nimi varoval.
Jeho zásluha na odhalení odvěkých mystických pravd, pochopení mystiky a její rozvoj u nás je nezměrná. V roli šéfa spolku i autora naučných knih úpěnlivě, až nekompromisně dbal na praktickou stránku duchovního směřování člověka, neboť věděl, že pouhé teoretizování uspokojí maximálně intelektuální zájem, ale nemá valného významu pro duchovní vývoj člověka. Sám v tom projevil vysoké osobní zaujetí a oddanost, a tato výzva k vyšším cílům zůstává platná dodnes - pro jeho obdivovatele, stejně jako pro jeho odpůrce.“